Certifikovaní potápěči

Přemýšleli jsme, že by bylo krásné si udělat potápěčský kurz. Protože bez toho se dá jen šnorchlovat a jsou tu kolem tak krásné ostrovy a podmořské světy, že by byla škoda nezkusit potápění. Dobrý je, že majitelé hotelu mají spoustu kamarádů kolem, takže nám domluvili super cenu na kurz potápění. Tak jsme po tom hned šáhli a už jsme potápěči do 18m.

Kurz trval tři dny. Ještě před začátkem, jsme si byli v dive centru vyzvednout učebnici, abychom si mohli předem něco nastudovat. První den kurzu tedy byl pouze teoretický (pěkná nuda). Hlavně jsme to samostudium asi vzali moc vážně a před začátkem kurzu jsme si prolistovali celou učebnicí. Ale na kurzu jsme pak dělali to samé, takže jsme většinu věděli. Kurz ale probíhal formou videí. Takže jsme celý den seděli ve třídě a koukali na 5 částí videa a u toho jsme hledali odpovědi na otázky, které nám dali (ty jsme ale měli už vyplněné předem ze samostudia) A na konci dne byl závěrečný test. Ten byl jednoduchý a mohli jsme si s Tomášem radit, takže jsme to zvládli bez problému. Čekali jsme, že na kurzu nás bude víc, ale absolvovali jsme to jen my dva. Po testu jsme si ještě zkoušeli ploutve a zapojit si dýchací trubičky do kyslíkové bomby a tak.

Další den to začalo být už to pravé potápění. Nejpopulárnější místo a za čím všichni turisti jezdí je Národní park Coiba. Je to největší ostrov střední Ameriky a kolem má spoustu malých ostrůvků. Moře je tam průzračné a písek náramně čistý. Připomíná to spíše Karibskou stranu než Pacifickou. A veškeré potápění se tedy odehrávalo tam. Jede se tam asi hodinu lodí. Což je také pěkná cesta J Kolem skákali delfíni, tak první zážitek byl už na lodi.

Loď nás vysadila s naší lektorkou na malém ostrůvku, kde jsme se dopoledne učili základní věci o potápění. Vše jsme si zkoušeli v pěti metrech pod vodou. Ale i to pro mě na poprvé bylo hluboko 😀 Na dně jsme si zkoušeli sundávat a zas nandávat brýle, tudíž jsme museli vyfouknout vodu z brýlí, různé znakové signály (protože pod vodou se nedá mluvit 😀 ), sundání a nandání celé výbavy a samozřejmě jak se tlakuje, aby nám nepraskli uši.

Při prvním ponoru jsem s tím tlakováním měla velký problém. A celkově ten pocit dýchání pod vodou, úplně jsem si nebyla jistá, jestli tomu věřím a musela jsem si na ten pocit chvíli zvykat. Ale nakonec to bylo super 🙂

Takže jsme se vydali na naší první cestu pod vodu 🙂 Byla do hloubky 11,1 m a trvala 44 minut. Viděli jsme tam prvního žraloka (white tipped reef shark). Bylo to mládě asi 2 metry veliké. A pak spoustu malých, obrovských barevných a nebarevných rybiček a ryb. Dále různé druhy hvězd, murén, parrrotfish, king angelfish, panamic green moray, cornety fish, goatfish, balloonfish, … Takže za tuhle cestu jsem si zvykli na ten pocit a další už jsme se mohli více soustředit na okolí a ne na to jestli vše funguje, jak dýcháme a tak 🙂

Poté nás vyzvedla naše loď a poodvezla k dalšímu ostrůvku. Tam jsme se potápěli rovnou z lodě. Takže jsme udělali kotrmelec pozadu a začali náš druhý ponor do 12,5 m na 51 minut. Opět jsme viděli spoustu murén, které vypadali, že nás chtějí sníst, ale jen tak strašidelně koukali 🙂 Dál jsme viděli barberfish, chobotnici (jen malinkou a byla schovaná mezi korály, tak nám ukázala jen jedno chapadlo a hlavu), spotted green puffer, giant frogfish a round stingray.

Tím náš první den kurzu skončil. Pak jsme pluli opět hodinu nazpátek, tak jsme měli čas, abychom všechny zážitky vstřebali 🙂

Další den (24.12.2016) jsme absolvovali zase cestu do národního parku, ale tentokrát byla celá loď pro nás, takže nás někam odvezla a čekala, dokud se nevynoříme a pak zas s námi jela dál. První ponor toho dne, tudíž naše třetí potápění bylo trochu dramatické. Pro mě to bylo náročné hned na začátku. Sestupovali jsme do 18m a šlo mi to hrozně pomalu, protože jsem měla problémy s tlakem v uších. Takže jsme klesala tak 5 minut a ostatní na mě čekali už dávno na dně. Ale potom co jsme to překonala a vyrovnala tlaky, tak to bylo v pořádku. Opět jsme dělali různé cvičení abychom byli připraveni na cokoli. To drama ale začalo, když jsme se vydali obeplout ostrov, kde byl ale veliký protiproud. Asi nebyl tak velký, ale pro nás nováčky to bylo nepříjemné. Když neplujete klidně jen pomocí ploutví, tak spotřebováváte kyslík hrozně rychle a pak čím níž jste, tím také potřebujete více kyslíku. Takže se nám špatně dýchalo. Tomáš se mně snažil pomoc, tak mě chytl za ruku, ale to jsme pluli jako blázni a přitom jsme stáli na místě. V tom mi Tomáš dal znamení, že už mu jeho ciferník ukazuje málo kyslíku, takže je nejvyšší čas plout na hladinu. Naše lektorka ale byla kousek před námi. A my jsme ji nemohli dát okamžitě vědět. (Není to tak, že by neměl vůbec kyslík, ale když mu ciferník ukáže 50 barů (celá bomba na 200barů) je to znamení jít nahoru, aby se člověk dostal s dostatečným množstvím v pořádku na hladinu). To Tomáš ale začal trochu panikařit a prý se mu opravdu špatně dýchalo a při nádechu mu to klesalo až na 20barů. V tom si naše lektorka všimla, že Tomáš pluje nahoru, tak ho doplula a dala mu kyslík od sebe. Tím se mu začalo dýchat lépe a uklidnil se. Bylo to možná spíše psychické, že se mu lépe dýchalo z jiné bomby, protože i on měl ve své pořád dostatek. Ale ten kyslík mu asi nechutnal 😀 A tak jsme pak všichni dopluli nahoru a naše celé potápění trvalo jen 38 minut.

Poslední potápění bylo opět kolem jiného ostrůvku a to už bylo klidné. Potápěli jsme se do 17,6m na 53 minut. Tam už žádné drama a tak jsme se mohli kochat podmořským světem 🙂 Plavali kolem nás 2 malí žraloci a vůbec se nás nebáli. Většina těch ryb nás bere také jako ryby a můžeme si je prohlížet z blízka 🙂 Na tomto potápění jsme viděli konečně i želvu (asi metrovou :)).

A po čtvrtém potápění jsme tedy certifikovaní potápěči 🙂 To bylo 24.12. takže jsme si to dali k Vánocům.

Vrátili jsme se do hotelu a už se tu připravovala brzká vánoční večeře s ostatními spolupracovníky (na fotce- pracovní tým), s majiteli a jejich třemi dětmi. Každý jsme ukuchtili něco 🙂 Takže jsme měli jako předkrm studenou lotyšskou polévku, potom pečené prase podle německého receptu, český bramborový salát a jako zákusek perníčky a cukrové pusinky. Byla to pěkná večeře, ale Vánoce nám to nepřipomínalo. Vánoce bez rodiny a zimy nejsou Vánoce.

Hned, co jsem sklidili ze stolu, začali chodit hosté na večeři, tak jsme to měli vypočítané akorát 🙂

Nabídli jsme jim všem Vánoční menu (takže přesně to co jsme měli k večeři my :D) a tím jsme si usnadnili veškeré vaření 😀 A když zas všichni odešli udělali jsme si malou Vánoční párty s punčem 🙂