Farmáři nás v Úterý 20.9. hodili na vlakové nádraží kus od farmy, kde jsme čekali 3 hodiny (do jedné hodiny ranní) na vlak. Tím jsme frčeli 6 hodin do Osla, kde jsme přeskočili ještě na další kolej a dojeli jsme na letiště. Naštěstí nic nemělo zpoždění, takže jsme se na letiště dostali včas a neměli problém s chycením letadla. Naše zavazadla, zabalené do fólie na balení sena, naštěstí prošli kontrolou a nikdo nás neprudil. Cestu letadlem Růťa komplet prospala. A tím komplet myslím jak rolování po letišti, tak vzlétání, let i přistání. Jsem myslel, že to zrychlení a bordel s ní něco udělají, ale spala jako špalek.
Odpoledne jsme se dostali na letiště v Berlíně, kde nás vyzvedli Bára (spolužačka Růti) s Petrem krásným upoutávačem 🙂
Uvítání v Berlíně
Byli jsme od nich velmi krásně pohoštění, ukázali nám velkou část Berlína, jejich byt a krásné okolí. Večer jsme zakončili pivkem se sushi a kupodivu nám bylo další den dobře. Měli jsme totiž předtím ještě kebab a velký zmrzlinový pohár 😀
Další den nás hodili na 6. ráno na letiště a za rozbřesku slunce jsme nasedali do letadla směr Madrid. Po rozloučení a s úsměvem jsme si uvědomili, že to byli na delší dobu poslední lidi, co známe a uvidíme 🙂 Cestou do Madridu jsme v letadle vytuhli a dospávali jsme deficit. To pak skoro 3 hodinový let utekl docela rychle. V Madridu jsme měli 2 hodiny na přestup do dalšího letadla do Panamy. Museli jsme ale jít na jiný terminál, dát si jídlo a najít bankomat, takže nám to vyšlo jen tak tak. Bohužel letadlo nebyla 747 ani A380, což mě lehce zklamalo. A ani nebylo plný, takže jsme seděli bohužel uprostřed, ale zase na 4místech sami 2. Byli jsme vyspalí, takže 10hodinový let jsme strávili koukáním na filmy….
Náš let
Do Panamy jsme doletěli bez problémů okolo 15:00 místního času. Po vyplnění formulářů, řádného prohlídnutí, kontrole batohů a razítka do pasu jsme šli hledat autobus do centra. První, co nás zarazilo a sejmulo na kolena, bylo nesnesitelné vedro a vlhko. Začal jsem se potit, jak řekla Růťa „jako prasátko na rožni“. Během minuty jsem měl mokré tričko a ani Růťa na tom nebyla o moc lépe. Z letiště se do centra lze dostal buďto taxíkem (přes 30$) nebo jedním z třech typů autobusu za 1$. Takže jsme samozřejmě museli zkusit nějaký autobus za dolar. Když to beru zpětně, mohli jsme si vzít taxíka…
Na jeden typ autobusu (lepší a s klimatizací, podobný evropským) se prodává kartička, ale ne na letišti, nýbrž na druhé straně Panama City. Abychom mohli takovýmto autobusem jet, museli bychom mít kartičku, což jsme neměli.
Diablo Rojos
Další autobusy jsou Diablos Rojos . Ty jsou sice krásně ozdobené (řidiči, kterým autobus zároveň patří, se více zabývají jeho vzhledem, než aby řádně fungovali), ale ne úplně bezpečné a s našimi základy španělštiny a bílou pletí je trošku problém je zastavit a zjistit kam vůbec jedou. Zastávky nemají žádná jména, autobusy žádná čísla, město žádné mapy kam jezdí a jediné co mají, je malý nápis na předním skle s konečnou zastávkou. Jezdí tam hlavně místňáci s hlasitou muzikou a ty vědí, co kam jede. Nám nakonec po 15minutách chůze k nějaké „zastávce“ a výrazné pomoci 2 místních zastavil jeden autobus, který nás rychle dopravil na druhou stranu města do autobusového terminálu.
Abych naše bloudění lehce zkrátil: Na autobusovém nádraží jsme si koupili kartičku na lepší autobusy (trvalo nám to 30minut), hledali náš správný autobus (30min), pak si nás našel mladý Venezuelan, který s námi jel autobusem 5km od nádraží k hostelu (cesta trvala 40min) a za chůze ve tmě jsme v neznámém místě, spocení jak vepři (Růťa na sobě celou dobu, nevím proč měla svetr 😀 ), hledali hostel. Naštěstí jsme ho našli v pohodě a hodně rádi jsme si sedli na postel a usnuli. V Evropském čase jsme šli spát okolo 5ráno.
Další den ráno jsme vstali ve 4 (už jsme fakt nemohli spát) a natěšeni jsme si po snídani šli prohlídnou město. Jako správní low-budget turisti jsme si nevzali ani autobus ani taxi a začali jsme si město procházet pěšky. Myslím, že jsme byli jediní běloši v celé Panamě, kdo takhle chodil. Celou cestu na nás taxíky troubili, jestli nechceme nabrat, což bylo docela otravné. Po chvíli jsme se naučili přecházet silnice jako místní (přechody jsou v celé Panama City (PC) asi jen 3), poznali jsme smradlavé zákoutí, rozestavěné mrakodrapy a špinavou pláž.
Došli jsme do Unescem chráněné a staré oblasti PC, kde jsme čekali samé turistické koutky a obchůdky. Místo toho jsme našli rozpadlé baráky, díry místo poklopů, prezidentský palác skoro v rozpadlém domě a bordel na zemi.
Na kraji tohoto „turistického“ nás zastavila paní, že dál je to nebezpečné a ať to radši otočíme. Bohužel to nebylo naposledy, co jsme dostali takové varování.
Dál jsme tedy šli pěšky na autobusové nádraží, odkud nám měl jet autobus zpět. Mrkli jsme na mapu a vzali to nejkratší cestou. Co jsme na začátku naší procházky považovali za bordel, byl oproti tomu, co jsme viděli dál pořádek. Co jsme si na začátku mysleli, že jsou rozpadlé baráky, byli najednou hotely. Vyšli jsme z bohatší části města a rozdíl byl nepopsatelný. Ruku v ruce jsme pokračovali dál, míjeli místní obchůdky se vším všudy (jeden pán dokonce prodával prázdnou banánovku), procházeli kolem holičství a obchůdků s ovocem uprostřed křižovatek. (Fotky bohužel nemáme, neodvážili jsme si vytáhnou mobil, natož foťák nebo kamerku.) Museli jsme být jako pěst na okolo, jak na nás všichni koukali. Po dalším kilometru dokonce začali ubývat i místňáci, budovy byli rozpadlejší nebo to už nebyli ani budovy. Když už jsme v dálce viděli autobusové nádraží, zastavila nás jedna starší a kulhající žena. Ta nám sdělila, že nesmíme jít dál a hned se otočit a vypadnout odtamtud. Že Gringos jako my, tady nemají co dělat a že dál nejsou „milí lidé“. Velice rychle jsme radu uposlechli, otočili se na podpatku a se staženým zadkem upalovali na nejbližší autobusovou zastávku zpět.
Ještě ty lepší baráčky…
Cestou nás zastavil ještě jeden pán a radil nám totéž, ať hned mizíme na hlavnější ulice. Vzali jsme první autobus a vyklepaní jsme po hoďce dorazili do hostelu. Tam jsme zpytovali svědomí a rozhodli jsme se že všude už jezdíme autobusem a držíme se turistických míst. Pak jsme se dočetli jsme se, že jsme prošli pár nedoporučenými místy a že nikdo vlastě nedoporučuje chodit mezi turistickými místi, radši autobus nebo přinejlepším taxi. V Evropě jsme tohle nikdy moc neřešili, myslím, že tady už si na to dáme větší pozor do budoucna 🙂 .
Dnes jsme jeli do muzea k Panamskému průplavu. Po včerejší zkušenosti raději autobusem všude 🙂 . Muzeum je umístěno u nejbližších zdymadel a stojí to fakt za to. Sice není vidět to největší zdymadlo, kudy proplouvají lodě v 14tisícy kontejnery, ale menší lodě o velikosti 8patrových budov jsme viděli z pár metrů.
Panama Canal
Zajímavé je, že všechny zdymadla (3) používají k přepouštění gravitaci a nikde nemají čerpadla. Celý průplav je jakoby na řece a zdymadla jsou přehrady, co se postupně otevírají a zavírají. Viděli jsme zde také nejvíce turistů, poznají se tak, že mají kraťasy. Patříme mezi ně 🙂 .
Zítra už vyrážíme směrem David a Boquete, pryč z tohoto města a hurá do klidu do hor. Asi nám tam bude více pršet, ale uvidíme….
sTRední Amerika 